Očkování v dětském věku

Jak k očkování přistupovat?

Na očkování existují dva krajní názory. Podle některých názorů by se nemělo očkovat téměř vůbec, protože očkování "oslabuje organismus", či mu škodí, podle jiných by se mělo očkovat co nejvíce, protože se vakcinací eliminují jak nakažlivé choroby, tak jejich komplikace a šíření na jiné děti. 

Situace je potom o to složitější, že někdy nejde jen o argumenty zdravotní, dítěti prospívající, ale o různé důvody komerční či jiné.

Osobně se domnívám, že je nutné položit si při úvahách o očkování dvě otázky: 

1. Co by se stalo, kdyby dítě příslušnou nemocí onemocnělo?
2. Je menším zlem očkování, nebo nemoc sama?

V některých případech za nás rozhodla hygienická služba, která stanovila povinná očkování. Ta jsou určena proti nemocem, jejichž průběh je nebezpečný pro jedince samotné, pro skupiny osob (dětí), nebo jejichž komplikace mohou být závažné. 

Jde o tato očkování: 

• Tetanus, záškrt, černý kašel, dětská obrna, invazívní typy Haemophilla influenzae a žloutenka B. (očkovací látka Infanrix Hexa či Hexacima).
• Spalničky, příušnice, zarděnky  (očkovací látka Priorix)

Tato očkování jsou hrazena státem a jsou tudíž pro rodiče bezplatná, věk dítěte, ve kterém se s očkováním začíná, není vybrán náhodně. 

Víme, že od narození je malý novorozenec poměrně dobře chráněn před těmi nemocemi, které prodělala maminka, nebo proti kterým byla sama očkována. Obranné látky přestupují pupečníkem do těla vyvíjejícího se dítěte a po narození ho chrání. Jistě jste si také všimli, že novorozenci tak snadno neonemocní infekční chorobu v rodině, která se objevila náhodně kolem doby porodu (virózy, bakteriální nemoci). 

Situace se však dramaticky mění začátkem druhého měsíce po porodu. Protilátky přenesené ještě v děloze se rozkládají, na konci druhého měsíce jich má kojenec jen velmi málo. I když je obranyschopnost dítěte mírně zlepšena kojením (v mateřském mléku je, jak známo, také mnoho látek bránících infekcím), přesto je již malý kojenec ve věku dvou měsíců minimálně chráněn především proti černému kašli či tetanu. Ve třech měsících věku je pak tato situace velmi závažná a s neočkovaným dítětem bych se bál vyjít do kteréhokoliv nákupního centra, jet hromadnou dopravou, nebo se pohybovat v blízkosti kašlajících lidí. 

I když jsou právě uvedené infekční nemoci vzácné, přesto se i v Čechách objevují a situace může být v budoucnosti ještě výrazně horší. Epidemie spalniček jsou velkou hrozbou pro nechráněné jedince. Spalničky jsou těžkým onemocněním, ještě horším je však tetanus a příušnice. Mezi  časté komplikace příušnic patří záněty varlat, vedoucích k neplodnosti. I černý, jinak také dávivý kašel se v Čechách prokazatelně vyskytuje (máme řadu prokázaných protilátek). Je způsobován Bordetellou pertussis. To je mikrob, je tudíž léčitelný antibiotiky. Velkým problémem černého kašle jsou však jeho následky: sliznice v dýchacích cestách je na mnoho měsíců narušena, produkuje hlen, jež dráždí k těžkému, dávivému kašli. Stav může i po řádném přeléčení antibiotiky trvat mnoho měsíců. Pro velké děti je to nepříjemná obtíž, ale přece jen trochu řešitelná Codeinem. Ten malé děti nesmí, tlumících léků se nemůže podávat mnoho, a tak i pokud dítě nezemře vysílením, jeho zdravotní stav je dlouhodobě ovlivněn.

Maminkám, které chtějí očkování oddalovat, moc nerozumím. Všechny říkají, že chtějí  pro své miminko to nejlepší, ve skutečnosti však riskují jeho závažnou nemoc s ještě závažnějšími komplikacemi. Možná je to tím, že žádnou z těchto nebezpečných nemocí nikdy neviděli. Já jsem je před léty léčil na dětské klinice a vím, jak jsou pro děti zatěžující a kolik mají závažných komplikací. V dětských ordinacích nemůžeme maminky násilím nutit k očkování. Přesto je třeba upozornit je na to, že odkládáním očkováním mohou své dítě trvale poškodit. Nikdo mi nikdy za tento názor nezaplatil, neříkám ho ze žádného skrytého hlediska, ten názor na očkování vyplývá opravdu jen ze zkušeností celého života. 

 Mimo tzv. povinných očkování lze děti očkovat ještě proti jiným chorobám, které jsou v dětském věku nebezpečné.  Hradí si je rodiče a často na ně přispívají i zdravotní pojišťovny. To jsou očkování individuální.

Infekční nemoci, proti kterým lze očkovat individuálně

(tzv. nadstandardní očkování)

Při rozvaze, zda provést u dítěte očkování, které není povinné (zpravidla není povinné proto, že na plošnou vakcinaci nemá zdravotní systém prostředky), vycházíme z míry rizika, jemuž je dítě vystaveno. Vakcinace je samozřejmě jistým zásahem do imunity, ale dlouholetá zkušenost z očkování prováděných  ze zákona povinně (záškrt, tetanus, černý kašel, dětská obrna, spalničky, zarděnky, atd.) ukazuje, že míra pozitivních důsledků převažuje.

Na nadstandardní očkování připlácejí prakticky všechny zdravotní pojišťovny. 

Podle zkušeností ze zahraničí, na základě literárních údajů i na základě svých zkušeností, bych preferoval časový postup nepovinné vakcinace takto:

1. Klíšťová encefalitida: Nakažená klíšťata byla dříve nalézána zejména na Sázavě, v jižních Čechách, na Moravě či v Rakousku a Německu. Podle sledování hygienické služby jsou případy onemocnění dětí stále častější i ve východočeském regionu. Očkovací schéma je 0-1-9 měsíců, první přeočkování je za tři roky, všechna přeočkování další po pěti letech.
2. Hemophillus influenzae (Vakcína Hiberix):  Očkovací látky Infanrix Hexa či Hexacima, kterými jsou děti očkovány v kojeneckém věku, mají i složku hemophillovou (ta je určena k prevenci zánětu mozkových plen a nebezpečnému zánětu příklopky hrtanové). Podle mé osobní zkušenosti však hexavakcína nepůsobí dostatečně účinně na kmeny sice méně nebezpečné, ale způsobující opakované infekce horních dýchacích cest. Mnoho let proto doporučuji rodičům dětí navíc monovakcínu Hiberix, a to v době, než nastoupí do mateřské školy. U stovek dětí, které jsme postupně Hiberixem oočkovali, mohu jednoznačně říci, že u nich pozoruji nižší výskyt běžných infekcí horních dýchacích cest v kolektivu. Základní injekce je jedna, přeočkování až za tři roky. V té době je již ale imunitní sytém vyvinut lépe, než u předškolních dětí, takže druhá dávka není mnohdy třeba.
3. Žloutenka A (Havrix): Také toto očkování doporučuji již mnoho let. Epidemie žloutenky A se objevují stále, léčení je velmi dlouhodobé a pro rodiče finančně náročné. Vakcína není hrazena ze státního rozpočtu, ale mnoho zdravotních pojišťoven na ni přispívá. Považuji toto očkování stále za velmi užitečné, očkujeme zpravidla od dvou let věku. Očkuje se dvěma dávkami, druhá dávka je 6-12 měsíců po první. Přeočkování není podle současných znalostí potřeba.
4. Plané neštovice (Varilrix): Jde o očkování užitečné, lze očkovat od dvou let. U dětí předškolních však probíhají plané neštovice většinou bez komplikací a proto si myslím, že je toto očkování vhodné zejména u školních dětí, které dosud plané neštovice neprodělaly. Očkuje se dvěma dávkami, kdy je mezi oběma injekcemi odstup nejméně šest týdnů.
5. Meningokoková meningitida: I když se i u malých dětí toto onemocnění vyskytuje, větší nebezpečí je u dětí v mateřských školách a pak u starších školních dětí, které jsou vystaveny nárazovému fyzickému zatížení v kolektivu, kde se náhodně vyskytne nosič. Pokud je pak takový tábor či školní výlet daleko od civilizace, tedy od místa dostupné lékařské péče, může být cesta do nemocnice dlouhá a onemocnění se plně rozvine. Nosiči meningokoků mohou být zcela bez příznaků, proto doporučuji očkování všem dorostencům. Také před nástupem do mateřské školy je vhodné očkování zvážit.
   V současnosti je možné očkovat proti meningokokům ze skupiny C (Menjugate),  proti meningokokům A,C,W a Y (Menveo) a proti meningokokům B (Nexsero).
6. Karcinom děložního čípku: Jde o očkování, které není sice povinné, ale třináctiletým dívkám ho platí stát, resp. zdravotní pojišťovny. Mezi gynekology a onkology je shoda v tom, že jde o očkování užitečné. Lze ho doporučit, zejména je účinné u dívek před zahájením pohlavního života. Tak jako u jiných očkování, řada zdravotních pojišťoven na očkování dívek jiného věku významnou částkou přispívá. Dospělá žena nemusí nikdy onemocnět karcinomem děložního čípku. Pokud by jím však onemocněla a věděla, že tomu bylo možné zabránit, těžko by to rodičům odpouštěla.
7. Chřipka: Nedomnívám se, že je očkování proti chřipce nezbytné, pokud nejde o dítě imunologicky oslabené, nebo nemá např. srdeční vadu či cystickou fibrosu, která by mohla při onemocnění chřipkou stav zkomplikovat. 
   Navíc není často to, co je za chřipku pokládáno, opravdu chřipka. I termín "chřipková epidemie" je trochu zavádějící. Jiných virových nemocí je v zimních měsících mezi dětmi více, než pravé chřipky. Osobně se domnívám, že je mnohem účinnější než očkování přiměřené otužování a pestrá strava s dostatkem vitamínů, případně podávání přípravků s echinaceou. Za užitečnější než očkování proti chřipce považuji vakcinaci proti hemophillům. 
   
8. Problémy, se kterými se mohou rodiče u dítěte během nemoci setkat, jsem shrnul do své knížky "Maminko, není mi dobře", kterou vydalo nakladatelství Vašut v roce 2019. Knížka i její aktualizované dotisky jsou dostupné v běžné knižní distribuci. Zabýval jsem se v ní jak postupy lékařskými, tak i radami, jak v pediatrii využívat léky přírodní a jak přistupovat k očkování.